~

rss fb      askfm      kdetojsembutton

středa 18. června 2014

Červnová slova z hedvábí a pelu křídel mur



Ševel v hlubinách asperga
- tma rdousí záblesky naděje.
Chodidla rozedraná do krve
od trnů falše, ostnů lží,
jenž se rozpínají ve vlhkém
lepkavém chladu z jiných světů.

Kapky zbarvené hořkostí
stékají po stěnách
do mrtvých temných jezer v jejichž
mrzkých odrazech se míhají cáry
dávných vzpomínek, přátelství.

V tichu se rozpadají
vyhořelá poupata ideálů,
kdysi tak vonící, kdysi tak bělostná,
v prach v nichž se rozkládá duše.
Z vyhřezlých myšlenek se
líhnou rudé lilie, černí motýli
- mihotají křídly uprostřed beznaděje.
Uprostřed ničeho.

~



 srpen 2012
Barevné myšlenky se rozpíjí do mlhy.
Touhy se rozkládají
- spolu s šepoty mezi šelestí křídel.
Špička štětce tančí v příkré čáry
vrývajíc čerň do snů i kopretin.

~



Za světla ulehám, v nocích se probouzím.
Odcházím za iluzemi. Za iluzemi všednosti
a šedé reality.
Šeptám svá přání křehkým motýlům ve svých dlaních,
demotivována zklamáním z lidkého bytí.
V tónech sladké ukolébavky toulám se po hvězdách
s touhou si odpočinout...

Bledá od snění a tichá napovrch
ležím zmoženě v hlubinách,
vyčerpaná, vyhořelá.

~

Den a den, šedý stín. Špína a prach.
Slzy - v nich tonoucí modlitba, probdělá noc
a pak jen další úsvit.
Nenávist k vzpomínkám, vládnoucí pochyby.
A sny o snech, jako motýli
odevzdaně vznášejí se k zemi. Bez života.
Urdoušení. Pošlapaní. Kdysi tak krásní a barevní.

 Nesouvislé obrazce
- mihotají se kolem. Jsou ty vzpomínky vůbec moje?

Vše rozmazané. Útržky nesmyslů.

Po okvětních lístcích lilie rudá barva stéká,
vedle jezera slz, do nichž teče řeka.

Bič a ledové probuzení, chladné ráno. Tma a prázdno. Smutek.
Já a moje snění. O tom, co bylo. Kdysi. Tak dávno.

Je snad lehké tak rychle zapomenout?

Přesto...

Zůstala jsem. Pro lásku k světu, k lidem.

Pro krásu světa, kolem nás. Pro tu hvězdu z nebe.
Pro první vzpomínky... Nebo se to snad nikdy nestalo? 

duben 2012
Někdy cítím víc než-li cit,
jenž nedokážou pochopit.
Strach mě uvnitř někdy svírá,
někdy úsměv - v dobro víra.

První sníh, sténání růží. To láme je mráz.
Propadá se svět - i já propadla se zas.
do temnot, do rukou Zimoděje.
Přišel jeho čas.

Vše rozmazané. Útržky nesmyslů.

Samotná pod stromy chci stát,
do podzimní mlhy se usmívat.
Na rtech cítit chlad, opar rána
a dívat se do mlhy, do neznáma.

Cítím k světu apatii. Nevidím, necítím.
Nevnímám krásy, ani teplo.
Nevidím cílé, ani světlo.
Má nemoc - tou jsem já sama.
Sžíraná vším možným. Snad i moly
jenž v šatníku se probouzejí.


Zmítána v nocích, šeď a černo v těchto hlubokých snech.

Žádná barva, žádná radost, blud a smutek v všedních dnech.
Chci! Jsem! Dvě slova, vyřčena do zapomnění.
Zbyla jen věčnost a touha, má víra ve vysvobození.

leden 2011
V temné noci, bezbranná a bez pomoci,
v jemném vánku, slzy na kahánku,
v mléčném náručí mlhy.
Kdys tak plna něhy.

Den a den, šedý stín. Špína a prach.
Slzy - v nich tonoucí modlitba, probdělá noc
a pak jen další úsvit.

Smazat vše jedním tahem.


Nebo vrátit čas.

Dáti barvám opět jas.

Zapomenout. Snít.

Nenávist k vzpomínkám, vládnoucí pochyby.
A sny o snech, jako motýli
odevzdaně vznášejí se k zemi. Bez života.
Urdoušení. Pošlapaní. Kdysi tak krásní a barevní.

~

Samotná pod stromy chci stát,
do podzimní mlhy se usmívat.
Na rtech cítit chlad, opar rána
a dívat se do mlhy, do neznáma.

Barevné hýření listů, hraje si vánek,
v mlze staví svůj vzdušný zámek.
Rudá sněť vlásků, vůně skořice,
dubové listí v barvě hořčice.
Oranž, hněď i okr, dokonalé sladění,
tančí s červení v rozpustilém vábení.

Povzdech, s melancholickou příchutí.
zelená očka lehce posmutní.
Cítit štěstí a kolem láskyplný klid,
žít tou romancí, v srdci jinotajný cit.

Pokusy o poezii psané od cca r. 2009, výběr

Žádné komentáře :

Okomentovat